Když se řekne slovo betlém, tak se prakticky každému člověku, žijícímu v našem prostředí, vybaví vymodelovaná krajinka s postavičkami a jesličkami s Ježíškem, jež bezesporu patří k idylce Vánoc. Betlémy papírové, dřevěné, keramické, hliněné i sádrové, ze skla, slámy kovu, vosku, plastu, perníku, krajky či těsta, stojící, hýbající se, blikající, hrající, miniaturní, malé, střední velké, v životní či nadživotní velikosti, vyrobené či živé – všechny tyto podivuhodné výtvory lidského umu a fantazie zdobí během Vánoc naše příbytky, kostely i veřejná prostranství. Každé dítě ví, že v jeslích leží Ježíšek a ten nosí hodným dětem dárky, i když v současné době na žebříčku preferencí vede spíše Děda Mráz či Santa Klaus, protože "je přece větší a unese toho víc". Pro nás křesťany jsou Vánoce oslavou narození Spasitele, Božího Syna Ježíše, které se odehrálo před dvěma tisíciletími v judském městečku Betlémě.

Událost Ježíšova narození popisují synoptičtí evangelisté Matouš, Marek a Lukáš, z nich nejoblíbenější je poměrně podrobné líčení Lukášovo. Ačkoli byl v prvotní církvi kladen důraz především na závěr Ježíšova života – jeho smrt na kříži, přinášející osvobození od hříchů, přesto se dojemné vyprávění o Králi světa narozeném ve chlévě a položeném do jeslí vrylo do srdcí křesťanů. Svědčí o tom nejen bohaté líčení v tzv. apokryfních evangeliích, ale i rané křesťanské umění. Za nejstarší zobrazení události narození se pokládají malby v římských katakombách ze 4. století. Většinou je zde zachycena scéna klanění tří mágů (králů): Maria má Ježíše posazeného na kolenou, k nim přistupují 3 postavy mágů předkládající své dary. Je těžké přesně určit, kdy a z jakého podnětu se příběh Narození začal zobrazovat. Každopádně se tento zvyk stával stále více populárním a od 10. století se začíná rozšiřovat do celé Evropy.

S tradicí betlémů či jesliček jsou neodmyslitelně spjata dvě jména: Greccio a sv. František z Assisi. Zatímco druhé není třeba představovat, první je jméno italského středověkého městečka, asi 50 km od Rieti s jedenapůltisícem obyvatel. Těžko by dnes patřilo ke známým a hojně navštěvovaným místům, kdyby předkové dnešních "greccianů" nadšeně nepřijali kázání Chudáčka z Assisi. I prostá krása tohoto místa přispěla k tomu, že si jej František velmi oblíbil.

Tři roky před svou smrtí (zemřel 1226 v Assisi) – tedy v roce 1223 – byl právě v Grecciu inspirován k tomu, aby zvláštním způsobem oslavil svátky Narození. Požádal proto papeže Honoria III. o povolení, aby směl v lese u městečka sehrát to, co popisuje Lukáš ve svém evangeliu: narození Spasitele v jeskyni. Povolení bylo dáno, a tak se Greccio stalo místem prvního živého betlému od doby skutečného Vtělení. Tomáš z Celana, autor světcova životopisu Vita Prima, píše:

Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky, jménem Greccio, v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan. František ho zvlášť měl rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnou šlechtictví duše. Toho si – jak často činíval – povolal blažený František k sobě. A řekl mu: "Chceš-li, abychom blížící se slavnost Vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž slavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě a chtěl bych, pokud možno, vidět svýma očima hořkou nouzi, kterou už jako dítě musilo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně." Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všechno, jak mu světec uložil.

Den radosti se přiblížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.

Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je nová radost z obnovené tajemné události. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.

Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému 

Zvyk stavět betlémy se dostal do českých zemí v 16. století. Velkou zásluhu na tom má františkánský řád a jezuité. Právě žáci sv. Ignáce záhy pochopili význam figurativního umění pro vzdělávání nejširších mas prostých lidí, kteří často neuměli ani číst. Byli to oni, kdo v roce 1560 postavili první betlém v Praze v kostele sv. Klimenta. A tak zvyk stavět v kostelech betlémy začal rozšiřovat i u nás. Ovšem jen do té doby, než osvícený panovník císař Josef II. prohlásil tento zvyk za nedůstojný a naivní a betlémy v kostelech zakázal. Ale lid se nevzdal tohoto oblíbeného umění. A tak se betlémy z kostelů přestěhovaly do domovů. V různých oblastech naší vlasti se vytvářely celé betlémářské tradice. A my dnes můžeme v okolí Králíků na Královéhradecku, v Orlických horách, Jeseníkách, Krkonoších, v Třešti, Třebíči, Jindřichově Hradci, v Příbrami, nebo v Ústí nad Orlicí obdivovat zručnost našich předků i současníků, kteří chápou stavění betlémů jako svůj koníček a vytvářejí skutečné skvosty.